Ach miláčku, tak ráda bych tě viděla v klášteře

Oženil se. Bídák. Na Valentýna. Je to fakt trapák.

Muži by měli trpět, když se s nima rozejdeme (a obzvlášt, když se rozejdou oni s námi!!!). Měli by hořce litovat jakou úžasnou osobnost to ztratili a s ohledem k té tragické skutečnosti vstoupit do kláštera. Na tom jsme se v neděli shodly po dvou lahvích červenýho se Zuzkou.

Když jsem ho potkala, dělal barmana v mojí oblíbené kavárně/baru (záleží na denní/noční hodině). Já byla mladý koště, on byl z daleké ciziny. Já byla okouzlená, on tak vypadal taky. A tak jsme šli na rande. Já byla okouzlená ještě víc a pomalu už sháněla španělskou gramatiku. On mluvil slušně česky a když telefonaval španělsky, byl děsně sexy. Zkrátka jsem nemohla spát, jíst, hltala všechny ty Almodóvary, Cuaróny, Médemy (snil o tom, že bude režisér), hrála jako Carmen Maura (no, spíš si to přála...) a stylizovala se do Penélope.

On byl asi o třináct let starší, charismatický a chytrý. Dodělával si doktorát a chtěl stavět vodní elektrárny. Dokázal mě oblbovat sladkejma, hezkejma, chytrejma řečičkama. Potřeboval čas, byl chvíli po rozchodu. Měl vtip a šarm a já v tom lítila.

Pak přestal volat, později i psát a nakonec se po něm slehla zem. Marně jsem po něm pátrala kavárně. Nebyl tam a nebyl ani jinde. Ořvala jsem to. Koketovala s jeho kamarádama. Ale bylo to k ničemu. Bylo mi z toho zle.

Odjel pryč. Utřídit si myšlenky. Domů, na druhou stranu zeměkoule. Tak jsem chvíli vzdychala, pila trochu víc víno a nakonec to hodila za hlavu.

Až po dlouhé, dlouhé době jsem ho potkala. Kráčel si po nábřeží s tím chlapeckým úsměvem a dívčinou po boku. Oplácaná mrňavka, trochu tmavší pleti a odbarvená na blond. Povzdechla jsem si z hloubi duše. Kam jsi dal oči ….

Zase jsem ho začla potkávat v kavárně. Nechala jsem si doporučit víno a pochopila, že otázky týkající se filmu a elektráren jsou zbytečné. Tohle místo je kus domova, kus dřeva, kterého se zachytil, když se propadal do oceánu Prahy. A nedokázal se ho pustit, ačkoliv zahlédl pevninu. Asi si nebyl jistý, že by doplaval. Bylo mi ho trochu líto.

Až pak jsem si všimla toho pohozeného papírku na stole. Ležel tam a já po něm tak nějak instinktivně, opile šáhla. Byl zrovna pátek třináctého února. Svatební oznámení. A tam bylo, že se zítra žení. Ten cizinec. Trochu mě to píchlo.

Jaktože netrpí? Jaktože se žení? Určitě si bere to příšerný odbarvený koště!!! Achjo.

No dobře, budiž mu to přáno. Až ho uvidím, tak mu pogratuluju a pak si někde v rohu dám tequilu. Ale stejně, někde v tom nejzazším koutě, někde dole v levym malíčku, si myslím, že mnohem spravedlivější by bylo kdyby trpěl. Kdyby do svý nejdelší smrti litoval, že mě opustil pro ňákou fuchtli. Úplně ho vidim v tom klášteře, jak mrzne, jak pláče, jak vzdychá a vzpomíná…. na mě.