Sobotní večer s Míšou a Luckou

Vždycky jsem si myslela, že nic horšího než Kája Gottů tady neexistuje. No tak jsem se spletla.

To byla takhle jednou sobota. Sedíc v měkkém červeném gauči, upíjela jsem vínko a vesele žvanila s drahým otcem. Do toho tam hučela televize, nezbytný to doplněk mnoha domácností. Běžely zrovna ceny Týtý.

A pak se to stalo. Ta hučíčí bedýnka nás donutila zmlknout. Ticho bylo tak hluboké, že i vyšehradský hřbitov byl proti nám dunící diskotéka. „To si snad dělaj prdel“, prohodil můj cher papa do nastalého ticha. Zpěváka roku vyhrál Míša David a zrovna mu kanuly slzy po jeho odulých lících. „Ještě stačí, aby se zpěvačkou stala Lucinka Vondráčků a já se jdu odstřelit.“ Doplnila jsem a vysála dvojku vína.

A ejhle o pár minut později, jsem už mohla hledat pistoli, neboť zlaté zrcátko putovalo do rukou téhle blond divy. Pistoli jsem nenašla (páč žádnou nemám) a sebevražda vypitím velkého množství vína v krátkém čase se nezdařila.

Ještě před tím, než se mi v posteli doklížila víka, přemítala jsem. Jsme opravdu národ retardů? Čím to, že po dvaceti letech „svobody“ u nás vyhrává otylá hvězda z dob socialistických s tím nejstupidnějším popíkem, který v 80. letech vznikl? Jakto, že v zemi, kde se říká "co Čech, to muzikant" stojí na stupni vítěze unylá blondýna, jejíž talent stačí tak maximálně na výskání ve sprchovém koutě?

Ráda vymetám všelijaká kulturní zařízení, Národním počínaje, čtvrtou cenovou konče. Moc dobře vím, že tady existují krásní, mladí lidé, kteří nejen že mají hlas a dovedou hrát na jeden, či více hudebních nástrojů, ale dokonce si sami píší texty a skládají hudbu. Kluby jsou jich i jejich fanoušků přecpané. Tak proč se neklaní před narvanym divadlem s nějakým tim slavíkem, či zrcadlem v ruce?

Konec konců máme tady různé superstár, talenty, big brothery a bůhví co ještě. Ne že bych o výhercích reality show měla přehled, matně si vybavuju akorát Anetu Langerovou, ale stejně - kde jsou ti lidé, kteří vždy na pár měsíců zaplní bulvár? Člověk by řekl, že takováhle mediální masáž, jednoho vystřelí až k zrcadlu Kurta Gebauera. Nikoliv. Raději zůstaneme u tesilu a osmdesátek. Nechápu.

Ano asi bych měla držel hubu a krok, protože do podobných hitparád nehlasuju. Ale zajímalo by mě, kteří jedinci tak činí. Recesisti? (Ne)přemluvené báby? Lidi po lobotomii? Nevím. „80% národa je debilní,“ říká jedna mně blízká osoba. A já se trochu bojim, že má pravdu.