Hlavně nepij vodu z Gangy!

Opustila jsem místo, kde stěny chrámů pokrývají nadržení bohové a sexy nymfy. Povečeřela jsem u místního mafiána a jeho sestra mi pomalovala ruce henou. Za dvanáct hodin se proberu u řeky, kde kromě jiného plujou mrtvoly. Jedu ve vlaku. Někde mezi Khajurahem a Váránasí. Někde mezi peklem a rájem. Na oknech jsou mříže a po zemi běhají krysy. Jsem špinavá jak prase, není mi blbě a zatím mě obrali jen o pět set rupií. Jsem v Indii,.

Zkroucená v lehátkovém voze si marně lámu hlavu, proč mám tak blbý sny.

Co by nadšený teenager jsem pani učitelce na francouzštinu tvrdila, že voyage de mes rêves (rozuměj cesta mých snů) bude do Indie. Že tam mají supr památky, supr oblečky a supr jídlo. Pani učitelka se zatvářila trochu nejistě – Tak hlavně nepij vodu z Gangy! – pravila.

Když jsem dva týdny před odjezdem zorganizovala prohlížení fotek z mého korejského dobrodružství, šokovaně jsem zírala na proudy mých kamarádů, kteří dorazili. Lidi, co jsem neviděla třeba i rok, se najednou vylouply z virtuální mlhy a přišli do kamenné kavárny. Po pár lahvích vína, když nastala hodina nejvyšší, se všichni začali loučit. Objímali mě, divže dojatě neslzeli. – Prosim tebe, vrať se!- Říkali. A dodávali - Hlavně nepij vodu z Gangy!

V předvečer odletu odcházím z práce a šéf mě zastavuje na chodbě. Plácá mě po zádech a má takový ten výraz jako mý kamarádi v tý kavárně po pár lahvích vína. - Jo, já vim. – přerušuju ho, když se nadechuje. – Hlavně nepij vodu z Gangy! –

Trochu mě to rozhodilo. Jasně - hrozí mi tam pár smrtelnejch chorob, potkám možná velký pavouky a dosti lidem se tam asi nežije dvakrát vesele… Ale jedu přece do země supr památek, supr oblečků a supr jídla. Proč maj všichni pocit, že se nevrátim, že jsem se nejspíš totálně zbláznila a že budu pít vodu  z Gangy?

Letadlo dosedá v Dillí. Přijíždíme na Main Bazar. Ulice, kde je soustředěno spousta obchůdků, restaurací a taky pár příjemných hotelů, se nachází nedaleko nádraží.  Na vaše smysly budou útočit barvy, vůně a rupie z peněženky budou mizet kosmickou rychlostí - Lonely Planet.

- Jste si opravdu jistí, že jste chtěli jet sem? – ptá se  řidič rozpačitě? Vyděšená jako myš procházím tmavou uličkou. Míjí mě kráva a podél zdí polehávají stíny. Křečovitě držim baťoh. Nevyšiluj, nevyšiluj! Najdeš hotel, vyspíš se a ráno bude všechno oukej. Ty jo, tohle fakt nedám, proběhne mi hlavou, když se málem přerazim o kozu, co mi přeběhla přes cestu.

V Dillí bydlí víc lidí než v celym Česku a já mám pocit, že se všichni narvali do týhle ulice. Jsem první den v Indii. Z hotelu (který byl za rozumnou cenu a byl nejmíň plesnivej)  jsem drahnou chvíli pozorovala ten mumraj dole. Asi stokrát jsem si protřela oči, jestli náhodou ještě nespim. Main Bazar se proměnil v mraveniště, kde se místo brouků proplétají rykši, lidi, krávy, opice a bůhví co ještě. Nakonec sbírám odvahu. Je čas omrknout aspoň Páteční mešitu, co je za rohem.

Ukazuje se, že „za rohem“ je relativní pojem. Rezignuju a nasedám na cyklo rykšu… A přijdu si jak hnusná tlustá běloška, co se nechává vozit pohublym Indem. Indovi nakonec upadne šlapka. Je mi ho líto, tak mu platím celou cestu, ačkoliv mě dovezl sotva do půlky. Stejně je vytočenej do vrtule a chce další peníze. Stydim se, že mám peníze.

Pateční mešita stojí dvě stovky, vyfasuju zablešenou květovanou zástěru (abych nepohoršovala) a kochám se. Usedám na šutr a čtu v bedekru něco málo z historie. První věta mě vrací do indický reality – Za vstup do mešity se neplatí. Stačí jen dodat - BLBKO. Jsem vytočená do vrtule, Indům začínám říkat joudelíni a přestávám mít výčitky svědomí kvůli tomu, že jsem hnusná, tlustá, bohatá běloška. Do hotelu jdu pěšky. Jsem šťastná, že existuje můj plesnivej pokoj, ve kterym se můžu na chvíli schovat před hlukem, špínou, žebrákama … A vůbec celou Indií!

Druhý den, odjíždím do Agry. Nasedám do chicken class (rozuměj dobytčáku = vlaku) a těšim se na město, kde stojí Taj Mahal – věčná připomínka nehynoucí lásky Šáhdžáhána a Mumtáz Mahal. Ještě netušim, že Agra je poměrně opruz a že chytřejší by bylo omrknout Taj a zase rychle mizet v dáli.

Proč mám tak blbý sny? Kroutim se ve vlaku a je mi jasný, že stejně neusnu. Navzdory tomu, že je asi o dost jednodušší motat se ve vzdušných šatečkách se sklenkou rosé někde v jižní Francii, jsem docela happy, že jsem se rozhodla jet sem. Pořád jsou tu supr památky, supr oblečky a supr jídlo. A až bude nejhůř, tak se napiju vody z Gangy. Zabere to určitě líp než cyankáli. Jistota je jistota a v případě nouze to chci mít rychle za sebou.

Pila jsem vodu z Gangy? Proč je Agra opruz? Přežila jsem to? – Pokračování (snad) brzy!