Cizinka v Praze

Byla jsem chvíli pryč. Skoro byste to ani nezaznamenali. Jednoho krásného dne jsem odletěla směr Manchester England England.

Očekávala jsem, že těžké to bude tam. V té cizí zemi, plné divných lidí, kteří mají zvlášť kohoutek na teplou a studenou vodu, jezdí vlevo a kde mají docela pohledné prince. 

Ale těžké to bylo tady. Začla jsem to tušit už v Anglii, když jsem si balila kufr, vyhazovala nepotřebné krámy a kupovala dárky. Poslední večer jsem probrečela. Brečela jsem když jsem lezla do letadla, i když jsem tady vystupovala. A pak jsem brečela celý ten večer, dokavaď jsem z toho neusnula.  

Ráno jsem se opuchlá probudila a koukala na ten panelák, co máme naproti oknu. Povzdechla jsem si z hloubi duše. Byl šedivej a hnusnej. Na ulici to vypadalo, jakoby to tam zplynovali. Před očima mi běželo tisíce obrazů – jak stojím pod nasvícenym Palace Hotelem, po Oxford Road jezdí jeden double decker za druhym, naproti je artový kino a vedle Palace Theatre. Co tady vlastně budu dělat? Šmarjápanno, kam půjdu? S kým se budu bavit? Co budu dělat o víkendech? Jsem tady dočista sama, cizí, duší v Manchesteru, tělem v Čechách. 

Byla jsem naprosto ztracená. Mávala na autobusy na zastávkách (v Anglii vám jinak nezastaví). Znechucená z malého výběru čehokoliv. Zmateně mluvila na prodavačky anglicky. Omlouvala se, blekotala a netušila, co se sebou. Všichni byli někde jinde. V Praze. 

Snažila jsem se vrátit do normálu. Zašla jsem do školy. Jen se na mě vyvalilo tisíce povinností - V lednu a únoru jsou závěrečné zkoušky, půjdete na ně? Máte už téma na diplomku? Chcete se zapsat na irského bakaláře? Potřebuju od vás tamdlencto a tohlencto, je vám to jasné slečno? - Ne není! Nevím! Co pořád chcete? Nechte mě bejt! 

Zavolala jsem do své předchozí práce. - Kláro, teď tady pro tebe zrovna nic není. Ale určitě se ti ozveme. - Hmmm. Jděte se bodnout. 

Tak jsem seděla doma a čekala na zázrak. Jediné k čemu jsem se odhodlala bylo, že jsem si nechala vyvolat fotky z Anglie a nad nima se utápěla v depresích a vínu. Trvalo to dlouho... možná ještě déle než ta povedená stáž.... ale nakonec jsem začla znovu mluvit česky, rozhlížet se na silnicích doprava a přestat vyžadovat čaj o páté. A svými kořeny opět prorostla do matičky Prahy. 

Ale bylo to hodně zvláštní. Cítit, že doma není nikde.