Proč se učíš švédsky? (1. část)

Sever je zkrátka návykovej. Jednou přeplujete Öresund (slabším povahám ostatně stačí nalodit se v Rostocku směr Dánsko) a jste chyceni. To vám řeknou všichni u nás v kurzu a nejen tam. Vážně. Chcete-li si zachovat jasnou mysl, bystrý úsudek, klidné spaní a i nadále se pohupovat na měkkém obláčku sladké nevědomosti, rozhodně nepřemýšlejte nad severem.

Stačilo málo. Byl listopad 2011, teplota v Praze dosahovala úrovně, kdy v Rusku zamrzá vodka. Zabalená v  péřovce, obutá v huculích, které se běžně používají na překročení severního pólu, jsem klepala kosu. S kufrem v ruce, bez vodky, vědoma si toho, že moje příští zastávka bude Göteborg a že nic teplejšího, než to co mám zrovna na sobě, můj kufr (a ostatně ani moje skříň) neobsahuje. Matně jsem tušila, že Švédsko je přeci jen o pár kilometrů výš na sever, než Ruzyně. Ale co, taky tam žijou lidi a taky to nějak přežijou, snažila jsem se sama sebe uchlácholit, když naše letadlo rozmrazovali před odletem.

Göteborg mě v to nedělní poledne přivítal měkkým podvečerním slunečním světlem (to tam tak na severu bývá) a příjemnou listopadovou teplotou (pokud něco takového existuje).

Těžko říct, co mě na Švédsku za ten necelý týden tak uchvátilo. Na prohlídku města jsem měla to jediné nedělní odpoledne a řekněme si to na rovinu – Göteborg je všechno na světě, jenom ne malebná dovolenková destinace. Zbytek týdne jsem strávila školeníma, workshopama, přednáškama a dalšíma lahůdkama, kterýma si lidé zpříjemňují svoje služební cesty. A přesto, když jsem pak následující sobotu kupovala za poslední koruny na letišti svícen se sobama (dárek pro babičku), nějak jsem měla pocit, že jsem se do tohodle místa zamilovala.

Těhlech šest dní v listopadu 2011 bylo příčinou toho, že jsem se v září 2012 přihlásila na kurz švédštiny. Nesmějte se. Nekruťte  nechápavě hlavou. A ano, opravdu se mi blbě vysvětluje, proč se učím švédsky. Sever je návykovej, říkám.

Za další dva roky jsem tu zase. Nemusím na žádný školení, ani se nespojuju šňůrkou s jinejma lidma, abychom ukázali, jak je ta Evropa provázaná. Navíc ani neletím letadlem. Jsem tady a jsem na dovolený. Jedu autobusem a příští zastávka je Stockholm.

Stockholm

První večer pijeme zásoby z Česka, je toho dost a vypijeme to všechno, skoro všechno. Jako bysme nevěděly, že nás čekají ještě dva týdny. Ale jsme utahaný a cesta byla nezapomenutelná - v duchu hesla zážitek nemusí být kladný, hlavně když je silný. Řehtáme se tomu ještě ve dvě v noci a druhej den vstáváme v poledne.

Ubytované jsme v bývalém vězení, které dneska slouží jako hostel. Navíc v části, kde je muzeum. Ráno  (v poledne)  po asi pátém pokusu, kdy se nám konečně podaří otevřít těžké kované dveře naší cely, narážíme na návštěvníky muzea. Nadšeně čtou o truchlivých osudech vězňů. My se mezi nima ploužíme v pyžamech do koupelny. S kruhama pod očima v lehce alkoholickém oparu. Zuzká má pyžamo černobíle pruhovaný, někteří návštěvníci si ji i fotí.

Stockholm nás přivítá v plné kráse. Jdeme nekonečně dlouho podél vody do Gamla stanu – Starého města. Cestou kafe, smích a letní atmosféra severských Benátek. Jsme vyspinkaný a slunce svítí dlouho do večera. Úzké uličky Starého města nás nakonec dovedou ke královskému paláci. Vypadá jako navržený v Ikee, ale ani to nás neodrazuje od koupi vstupenky. Nelitujeme. Navíc, kdo by odolal možnosti dýchat stejný vzduch jako švédský princ Carl Philip?!

Není tajemstvím, že se Stockholm rozkládá na 14 ostrovech.  A  tam kde končí město, začíná příroda. Malebné ostrovy Stockholmského archipelagu.  Bez povšimnutí nemineme ani Vasa muzeum, Milles garden, radnici a nebo knihovnu. Vozíme se metrem, neb některé stockholmské stanice jsou zážitkem samy o sobě. A samozřejmě není nad to trajdat všude pěšky.  Na to všechno máme jen 4 dny.

Je večer, loudáme se zpět do našeho vězení. Neumím se rozhodnout, jestli by bylo lepší mít ve Stockholmu byt, jachtu, a nebo červenou chatu na jednom z ostrovů. Nebudu mít nejspíš nic. Noc je příjemně chladná,  nasávám atmosféru a mrzí mě, co všechno nestihnu objevit. Čeká nás poslední stockholmská noc, zítra nádraží a příroda. Naproti přes vodu pár lidí slaví, lampiony svítí a holky řeší, že švédština zní podobně jako čeština. V duchu se usmívám a jsem ráda, že Švédům rozumím alespoň pozdrav.

Dalarna

Cesta vlakem směrem na Rättvik

- Původně jsem myslela, -  říkám s nosem zabořeným v bedekru,  - že si půjčíme kolo a objedeme, celý to jezero.  Ale teď tady čtu, že má po obvodu 300 kilometrů…. -

- No to asi nedáme. -

Dny mizí do ztracena a my opustily Stockholm, vězení a taky další stockholmská místa, která jsme zkrátka nezvládly. Čeká nás trochu víc přírody a dřevěných koníků - Dalarna a jezero Siljan.

Do oblasti Dalarna jeďte jestliže:

• Milujete lesy (a nevadí, když občas sprchne)
• Milujete jezera (a dlouhá mola)
• Sbíráte vyřezávané dřevěné koníky všech velikostí (červené, modré, žluté…)
• Milujete folklorní hudbu (na to je prý Rättvik jedno z nejvhodnější míst)
• Toužíte bydlet v červené chaloupce (bíle lemované)
• Chcete poznat Švédsko kompaktně a nemáte čas na nějaký vejlety z Malmö do Kiruny (tady je to důležitý všechno pohromadě – lesy, voda, konící… viz výše)
• Rádi jezdíte na kole (nebo bruslích)
• Nepotřebujete k životu zas tak moc kaváren (občas je problém nějakou objevit)
• Nejradši byste celou zimu projezdili na běžkách (a toužíte si zkusit Vasův běh)
• Chcete poznat pohodový lidi (co poraděj, dají Vám napít kafe a hádají se kvůli hokeji)
• A nebo nechcete potkat skoro žádný lidi (stačí se ztratit v lese)

Já jsem:

• zmokla v lese při četbě knihy (velmi romantické)
• šla po dlouhém mole (i jela na kole, předstírajíc, že nevidím tu ceduli, se škrtnutým  bicyklem)
• bydlela v  hnědé dřevěné chatce (a na tu červenou, bíle lemovanou, koukala z okna)
• si koupila červeného vyřezávaného koníka (a teď se při pohledu na něj nostalgicky dojímám)
• chvílema postrádala kavárnu (ale Švédi byli ochotni pomoci a poradit)
• navštívila výchozí místo Vasova běhu (mají tam docela pěknej kostel a taky tu kavárnu)
• mluvila s místními domorodci o hokeji (respektive moudře přikyvovala, když hokejově nadšená kamarádka potkala spřízněné hokejové duše)

Dalarna je takové klidné a malebné místo na zemi, mlékem a medem oplývající – napadá mě v duchu, když pozoruju ten kýčovitý, ubíhající obraz z okna vlaku. Krávy se pasou a za nimi ta rozlehlost a ladnost zelených kopců.  Je to zkrátka boží.

(Druhá část brzy!)